Třetí a poslední den festivalu jsem zahájil brzkou návštěvou areálu (už zhruba okolo půldruhé odpolední), abych zde mohl sledovat vystoupení mladých islandských stoner-rockerů THE VINTAGE CARAVAN, kteří právě v těchto dnech vydávají svou debutovou desku „Arrival“ (recenze přijde v dohledné době) u kolosu Nuclear Blast, ostatně tahle nahrávka na mne působí sympatickým dojmem. Stejně tak sympatickým dojmem na mne působí i tato tříčlenná kapela, byť je zřejmé, že kluci ještě zcela nedozráli v hotové „ret Více

Zdá se, že hvězda švédských AMARANTHE po jejich třetí desce stále stoupá, takže zde musím rovněž potvrdit výbornou připravenost a koncertní formu tohoto tělesa. Zřejmě nejpopovější a nejvíce mainstreamová kapela ze všech zúčastněných na Metalfestu mohla být ten večer chápána také jako spojení světa metalu s nezaujatým okolím, nebo také se všemi, kteří metalové hudbě doposud příliš neporozuměli, pakliže zde nějací podobní návštěvníci byli. Záplava chytlavých hymen s futuristickými podkresy, budícími u mnohých dojem resolutního střetu s Více

Druhý den festivalu byl pro mne především ve znamení mnoha největších „nej“, jaké se za ty tři dny na lochotínské stráni udály, nebo naopak ovlivňovaly celkový chod mého plzeňského dne mimo areál. Jednak bylo největší vedro, takže jsem fungování na poledním slunci uvnitř místního amfíku (při pohledu na program akce) okamžitě zavrhnul a šel si raději zaplavat na tři kilometry vzdálené rybníky, ale to vás asi nezajímá :-), takže se tématicky vrátím k Metalfestu. Vlastně právě složení sobotního programu fes Více

Letos se v nově zrekonstruovaném lochotínském amfiteátru sešlo pravděpodobně nejvíce návštěvníků za celých šest let fungování Metalfestu, jejich výsledný počet údajně lehce přesáhl osmitisícovou hranici a nutno říct, že počasí všem nadmíru přálo. Obrovitá tlama plzeňského letňáku byla po většinu všech tří dnů atakována spalujícím sluncem, na kterém se teplota pomalu stoupala nad třicetistupňovou hranici, zkrátka a dobře, fiesta se stala doslova pekelnou oslavou metalové hudby, při které bylo nejednomu návštěvníkovi pořádně vedro. Nicm Více

Vystoupení amerických thrasherů TESTAMENT na letošním Metalfestu považuji za jedno z vůbec nejlepších, jaké se kdy v Plzni odehrály a také zároveň, jaké jsem měl možnost v průběhu těch pětadvaceti let shlédnout. Sešlo se zde zkrátka úplně všechno, což u minulých koncertů TESTAMENT nebylo vždy pravidlem - nadupaná kapela, spojení výtečného zvuku a nasazení, tvrdosti a virtuozity, a ještě ke všemu své udělalo také nadmíru nažhavené publikum, které vytvořilo této pětici Američanů v průběhu jejich sedmdesátiminutového setu opravdu skvělou kulis Více

Osobně si myslím, že s anglickými PARADISE LOST to už mají fanoušci metalu dávno ujasněné na férovku. Kapela za těch pětadvacet let urazila opravdu velký lán cesty a prošla si obdobími všeho druhu. Od ponurých začátků, přes etapu metalové majestátnosti, později také přes celou řadu experimentů (prostřednictvím kterých se sice Britové snažili zbavit se vlastních metalových pout, ale na druhou stranu vše bylo vyváženo skvělým songwritingem a vrcholným proudem invence) jsme se s jejich hudbou dostali až do fáze postupného návratu k minul Více

V druhé polovině sedmdesátých let už vztahy uvnitř BLACK SABBATH nebyly ideální a unavená kapela pomalu ale jistě směřovala ke své první velké krizi. Tou dobou všem letitým rockovým dinosaurům zrovna média nepřála a naopak se do popředí zájmu počaly rázně dostávat mladá, zejména punková, uskupení, objevující rebelii v hudbě skrze něco zcela jiného. Samotní BLACK SABBATH však bojovali především se sebou samými. Především Ozzy Osbourneovi, namočeném tehdy v závislostech všeho druhu, se velmi nepozdával nový směr, který se stále více odkláněl od Více

Zjevně nejvíce podceňované album BLACK SABBATH v jejich historii. V kontextu tvorby kapely ze sedmdesátých let znamená hodně zvláštní, zvukově barevné a až mainstreamově světlé rockové dílo. Osm zdejších skladeb mělo kouzlo neobvyklého i nesporné kvality, které se projevily v širším stylovém záběru, popírajícím BLACK SABBATH jako výrazově neměnnou jednotku tvrdosti, vyjadřující se výhradně prostřednictvím podlazených kytar. Songy byly opatřeny jemnějšími zvuky a dojemně tesknou atmosférou, takže „Technical Ecstasy“ působilo jako nostalgický Více

Album „Sabotage“ mnozí do dnes neprávem považují jako zcela poslední klasické dílo BLACK SABBATH nazpívané Ozzy Osbournem, které se stylově ani kvalitativně nezpronevěřuje všemu, co čtveřice do té doby reprezentovala. Proč píši že neprávem? Protože si opravdu myslím, že následné „Technical Ecstasy“ znamená rovněž velmi kvalitní porci hard rocku, byť již pojatého trochu jinak, tedy s otevřenějším hledím. Kapela se sice pomalu vzdalovala hutnému soundu ze svých počátků a tak již u předchozího díla „Sabbath Bloody Sabbath“ se otevřela o n Více

V případě svého pátého alba dosáhla černokněžnická kohorta svého tvůrčího a uměleckého vrcholu. Šlo dle mého o největší okamžik v kariéře BLACK SABBATH, jenž byl napěchovaný žhavou emocionální sílou. Kapela popustila uzdu vlastní fantazii a za přispění většího počtu aranžérských fíglů stvořila své ultimativní dílo, které znamenalo začátek nové kapitoly a pořádně silné druhé nadechnutí. Všechno však nešlo tak lehce, jak se mohlo na první pohled zdát. Z původně zamýšleného opětovného nahrávání v Los Angeles nebylo nic (zřejmě náhlá tvůrčí zatavenost), Více