Přijde mi hloupé, mluvit o svém novém počinu ještě před vydáním jako o klasice. AVENGED SEVENFOLD se vůbec nestydí, a tak se sebejistotou a velkohubostí pravých Američanů už v červnu všem okolo sdělili: „Nahráli jsme klasiku.“ Co to jako má být? Vždyť všichni dobře víme, že klasikou se něco stane až postupem doby, vývojem, postupným získáním přízně veřejnosti, a to buď masové nebo v undergroundových kruzích, ale ruku na srdce, slyšel někdo z vás někdy o nějaké klasice, která by se stala klasikou ještě před tím, než jí kdy někdo slyšel Více

Nebývale dlouhý seriál o patrně největším hudebním chameleonovi našeho věku už se posunul do své úplně poslední fáze. Čtyři řadová alba vydaná na přelomu milénia, tedy před Bowieho vynuceným pauzírováním, rozhodně měla něco do sebe. Kromě nejstaršího z těchto čtyř děl („Earthling“) se jednalo o poměrně klidné, klasicky písničkové a dobře poslouchatelné záležitosti, které o Davidovi vypovídaly zejména to, že po padesátce definitivně nalezl uměleckou i osobní rovnováhu, takže již neměl potřebu překvapovat stylovými kotrmelci, nebo sám sobě Více

Sice jsem si na festivalu Masters Of Rock před pár lety všiml, jak to současným ANNIHILATOR koncertně stále šlape, ale co se týče nahrávek, už to dle mého názoru zas tak slavné není. Stvrzením je čtrnáctá řadovka Kanaďanů nazvaná „Feast“, která vychází právě v těchto dnech a nabízí vcelku obstojnou avšak nijak oslňující porci power metalového riffingu, tradičně brilantního Watersova sólování a songy, které zůstávají tak trochu za očekáváním. Současní ANNIHILATOR mi totiž přijdou jako slepenec celé řady stylových poloh Více

Göteborg style meets EVANESCENCE meets …BACKSTREET BOYS ?! Asi jo, tak nějak by se dala charakterizovat muzika tohohle mladého ambiciózního projektu, který vystřelil na evropskou metalovou scénu v posledních několika sezónách. AMARANTHE totiž ještě více k popu přibližují to, co na své poslední řadové desce ukázali holandští WITHIN TEMPTATION. Říkáte, že bombasticky pře-produkované kapely se zpěvačkou v popředí už jsou nějaký ten pátek velkým klišé? Máte samozřejmě pravdu. Vlastně lze říci, že se z toho sympho-metalového zboží stal n Více

Osobně považuji tvorbu kapely SUEDE za to úplně nejlepší, co v průběhu devadesátých let vzešlo z britpopové vlny. Kapela soustředěná po celou dekádu kolem zpěváka Bretta Andersona platila od svých počátků za zcela výjimečnou záležitost a byly do ní na Ostrovech vkládány nemalé naděje a nároky. Z toho důvodu se názory na jejich konečné působení na scéně ne zcela shodují. Někdo tvrdí, že SUEDE nenaplnili očekávání do nich vkládaná, jiní je naopak řadí mezi nejzářivější artikly britského rocku posledních tří dekád. Přestože nikdy nedos Více

Jedna s popředních kapel severské neo-thrashové vlny jenž se přehnala předcházející dekádou jako památná tsunami, se dnes vrací po pěti letech mlčení s novým materiálem a rozhodně o ní nelze říct, že by na své osvědčené zbraně zapomněla. Švédové DARKANE jsou stále plni entuziasmu a zdravé agrese, tudíž dokazují, že ani v dnešních hudebně přesycených časech toho ze svých předností, jinak prezentovaných zejména na jejich přelomovém díle „Layers Of Lies“,  příliš neztratili. Po všech stránkách vynikající novinka „The Sinister Supre Více

S buldočí vervou a patřičně koncentrovaný přivítal Iggy Pop poslední dekádu minulého století, o čemž nejenže svědčil úspěch alba „Brick By Brick“, které jej naplno vrátilo do hry mezi přední rockové interprety, ale rovněž neutuchající koncertní nasazení, které právě s devadesátými lety u něho začalo strmě gradovat. Zkrátka vše nasvědčovalo skutečnostem, že starý michiganský nezmar vstoupil do jedné ze svých vrcholných etap.   Vše pouze stvrdilo následující album, ještě dnes považované mnohými za jeho definitivní opus Více

„Je konec, dovol mi prosím spočinout, odpusť mi, nech mě jít, je to moje rozhodnutí, dovol mi prosím spočinout, odpusť mi, nech mě jít“. Před čtyřmi lety tento refrén písně „This Is Goodbye“ uzavíral eponymní pátou řadovku metalcoreových „stars“ KILLSWITCH ENGAGE. Kdo by to byl tenkrát tušil jak velkou symboliku bude mít v souvislosti s následným a nečekaným odchodem zpěváka a miláčka davů Howarda Jonese, kterému rovněž i kvůli zdravotním komplikacím došel elán pro další dobrodružství spojená s kočovným životem kapely. Partička poskládaná kol Více

Devadesátá léta zkrátka Bowiemu přála, jeho kariéra se totiž nadechla k novým uměleckým obzorům jako už dlouho předtím ne. Vše začalo albem „Black Tie White Noise“ z roku 1993, které pro samotného Davida představovalo jakousi renesanci progresivního přístupu k vlastní tvorbě. Úvodní skladba „The Wedding“ byla inspirována skutečnou událostí, protože David se krátce před vstupem do studia znovu oženil, tentokrát s exotickou supermodelkou Iman Abdulmajid, se kterou žije do dnes. Celé album je pak velmi aktuální odpovědí na dob Více

Poté co jsem již nějakých šest let zpátky definitivně zanevřel na tvorbu DREAM THEATER, jsou pro mne sólová alba jejich zpěváka Jamese LaBrieho východiskem. Nejenže představují úplně jiný typ metalové hudby, ale hlavně baví o mnoho více než cokoliv, co se v posledních letech děje na akademické půdě Snového divadla. Novinka „Impermanent Resonance“ zachází ještě o kus dál ve svém chytlavém a velmi moderním pojetí než tomu bylo v případě předchozího, rovněž zdařilého zápisu „Static Impulse“. Stejně jako tahle tři roky stará jízda novinka př Více