Z dnešního pohledu je vcelku dost zvláštní, že takový famózní zpěvák, jakým Tony Martinem bezesporu vždy byl, nebyl nakonec nikdy akceptován jako ten, kdo by měl právoplatně působit u mikrofonu v legendárních BLACK SABBATH a dočkat se zaslouženého uznání, přitom jeho vklad do kapely byl vždy z mého pohledu mnohonásobně lepší a zajímavější než ony pokusy, které krátce před ním předvedli zpěváci jako Glenn Hughes a Ian Gillan. Zajímavostí vlastně zůstává, že ve Spojených státech amerických například považují od roku 1984 (tedy hned krátce po albu „ Více

Vrchol novodobých BLACK SABBATH slavil svého času úspěch zejména v německy mluvících krajinách, symbolizoval rovněž trvalý příklon k melodickému metalu a zároveň setrvání na Iommiho masivních kytarových riffech. Album „Headless Cross“ se zkrátka vyvedlo. Čerstvě posíleni o věhlasného hromobijce Cozyho Powella, zde na ploše pouhých čtyřiceti minut Sabati vybrousili svůj zřejmě nejzářivější a dodnes nezpochybnitelný diamant - nepřekonatelný pomník hard rocku z konce osmdesátých let. Jde zřejmě o úplně nejsilnější sbírku, pokud tedy pomineme některá kulto Více

V závěru recenze na předchozí řadovku „Seventh Star“ jsem zmínil, že nahrávání „The Eternal Idol“ bylo započato ještě s Rayem Gillenem, nadějný zpěvák byl však vzhledem ke svým malým zkušenostem se skládáním, nahráváním a celkově studiovou prací (a jak prameny z různých biografií nesporně uvádějí: zejména nulovým zájmem tento svůj handicap jakkoliv dohnat) ze sestavy BLACK SABBATH brzy propuštěn. Jeho náhradou se za pár měsíců stal zcela neznámý třicátník Tony Martin, který Rayovy party od základu přezpíval. Aniž by si to Tony Iommi tenkrát uvědomil, Více

Švédští revolucionáři REFUSED se po sedmnácti letech vrací na scénu plní hněvu a odhodlání ke svým dalším agitkám, kromě typicky rvavého přístupu jim však tentokrát hraje do karet i větší muzikantská vyspělost a celkově zkušenější náhled na věc. Především ten jim letos umožnil vytvořit nahrávku, která sice možná ne až tak šokuje neotřelostí, jako tomu bylo svého času v případě zprvu nepochopené a posléze objevené a stále dokola vyzdvihované famózní jízdy „The Shape Of Punk To Come“, ale za to ve svém progresu nabídne rozvážnější a pestřejší Více

V polovině osmdesátých let zůstal Tony Iommi z původních členů BLACK SABBATH v sestavě osamocen. Zprvu tedy uvažoval, že nový materiál, který připravoval s výtečným Glennem Hughesem zpívajícím baskytaristou třetí sestavy DEEP PURPLE (u BLACK SABBATH však Hughes působil jen coby zpěvák, v průběhu celých osmdesátých let vytrvale bojující se závislostmi na alkoholu a drogách), baskytaristou Davem Spitzem (mladší bratr Dan hrál v té době na kytaru u ANTHRAX), nadějným bubeníkem Ericem Singerem (pozdější posila sestav ALICE COOPER, KISS a BADLANDS) a již tradi Více

Spolupráce Tonyho Iommiho a Geezera Butlera s malým čarodějem Ronniem Jamesem Diem nabrala v roce 1982 pro všeobecně překvapené fanoušky BLACK SABBATH rychlý směr ke konci. Vztahy uvnitř souboru byly již tak napjaté, že se v průběhu studiových prací na míchačce živého alba „Live Evil“ dostaly do fáze absolutní trapnosti. To když se přiopilý technik jednou prořekl Iommimu, který do studia chodil každý sudý den v měsíci, aby dohlédl na postupující práce, že se v lichých dnech do studia vkrádá Dio, aby pozvolna zvýšoval hlasitost svých vokálních partů na v Více

Husarský kousek, který se povedl BLACK SABBATH na počátku osmdesátých let, je prostě hodný zapsání do historické kroniky rockové hudby. Ačkoliv to může být zapřísáhlým fanouškům Ozzyho éry jakkoliv proti srsti, patří obě alba z období, kdy v řadách kvarteta stanul poprvé za mikrofonem malý Elf, k těm nejoslavovanějším. Legendární kapela, kterou krátce před tím opustil její původní a stále méně zvladatelný frontman Ozzy Osbourne, se po deseti letech existence a osmi studiových albech rozhlížela kudy a kam dál. Na uvolněné místo byl po pečlivých výběrový Více

Fenomenální obrat doznala uvadající kariéra BLACK SABBATH hned zkraje osmdesátých let. Snad nikdo by se nenadál, že po vyhazovu fanoušky milovaného Ozzyho Osbournea dojde k takto povedenému druhému startu, navíc se zpěvákem, který svého předchůdce nepřipomínal vůbec ničím, stejně tak se i výraz kapely dočkal mnoha obměn a novinek. Začněme tedy od začátku, osobně mám za to, že angažování vlastníka mocného hlasu, Američana Ronnieho Jamese Dia, bylo vlastně jedním z nejlepších a nejpřekvapivějších tahů v celé historii metalové hud Více

Vystoupení PRO-PAIN na jednom z posledních ročníků festivalu Brutal Assault bylo ukázkovým příkladem poctivého nářezu a plně jsem si jej užil, protože bylo poznat, že newyorská kapela je upřímným organismem, který si stojí za každou notou svých thrash metal/ hardcoreových pumelic. Když jsem se o několik dní poté vydal trochu jejich tvorbu prozkoumat, už jsem zas až tak nadšen nebyl, ale třeba jsem prostě jenom sáhl na nesprávná alba. Jasně že kapelu podle názvu a tak nějak zběžně znám už od jejich průlomu v roce 1992, ale nikdy jsem neměl potřebu se nad Více

Dobu, kdy romantický heavy metal od německých STORMWITCH měl ještě co sdělit, odvál před dvěma a půl dekádami nemilosrdný čas. To je skutečnost, která se nedá ničím okecat. Byť kapela vždy patřila spíše k té druhé lize německé metalové scény, z jejich prvních pěti alb je zřejmé, že takto byla zaškatulkována neprávem. Jejich tvorba z osmdesátých let má ještě v současnosti své kouzlo, stejně jako je tomu kupříkladu u starých nahrávek jejich současníků z WARLOCK, STEELER nebo GRAVE DIGGER, tedy u stylově podobně zaměřených krajanů. Za neotřelost čarokrásných Více