V závěru roku 1993 čekal ANNIHILATOR pád na dlažbu. Vydavatelství Roadrunner Records, znepokojené nedobrými prodeji alba „Set the World On Fire“ svých v minulosti hodně prosazovaných svěřenců, to s kanadskou kapelou navždy odpískalo. Možná to bylo v té době přičítáno jisté náklonnosti Waterse k melodičtějšímu Hard N´Heavy zvuku zachycenému na onom předchozím vynikajícím nosiči, nicméně dnes již víme, že šlo o celkovou obměnu hudebního klimatu. Tehdy se posluchačský vkus spíše odvracel od všeho melodického, nesoucího sebou romantizující stopy rockové klasik Více

Kanadští kovotepci ANNIHILATOR vystřelili svým dravým energickým debutem „Alice In Hell“ na konci osmdesátých let rovnou do těch nejvyšších pater metalového mrakodrapu. Kritika i fanoušci byli jejich prací oslněni a tak předpovědi, která hovořila o zářné budoucnosti, nemělo nic stát v cestě. Jenže to by u kormidla nesměl stát hlavní lodivod kapely, její stvořitel a mentor, Jeff Waters. Chlápek s problematickou povahou a diktátorskými rysy. Jeho mnohdy konfliktní chování, mělo za následek časté personální změny uvnitř souboru. Se střídáním sestav se Více

Snad ještě lépe se podařilo v roce 1990 kanadským ANNIHILATOR navázat na svůj oceňovaný a uznávaný debut „Alice In Hell“ s deskou druhou. Navzdory nutné výměně na postu zpěváka, kde problematického alkoholika Randyho Rampage vystřídal o něco zajímavější a neotřeleji znějící Coburn Pharr. Už tehdy kanadská kapela, opírající se zejména o technicky vyspělou a strojově přesnou instrumentaci, dávala najevo, že hlavní hybnou silou jejich zvuk vždy byla, je a bude hlavně kytara Jeffa Waterse. Přestože debut působil jako svěží příval nahromaděné energ Více

Mezi největší a nejznámější kapely hrající progresivní rock, můžeme bez sebemenších pochyb zahrnout také skupinu SAGA. Tento soubor s více jak třicetiletou tradicí pochází z kanadského Toronta a vznikl na konci sedmdesátých let . Své první čtyři nahrávky položil do kolébky pompézního rocku. Další desky z konce let osmdesátých doznaly výrazně softovější aroma a plavily se po řece, která omývá především břehy krajů AOR. Po rozpadu a znovu nalezení bývalé síly zkraje let devadesátých, se SAGA pomalu převtěluje do dnešní podoby, v progresivně-rockovou jednot Více

Anglická rocková parta LITTLE ANGELS patřila na přelomu osmdesátých a devadesátých let k největším nadějím ostrovního hard-rocku. Druhou, podobnou štěstěnou obdařenou partou, jež tvořila malým andílkům společnost zhruba ve stejné době a byla podobně silným příslibem do budoucnosti, byli v mírně bluesovějším ranku jejich krajané THUNDER. Jenže ti, na rozdíl od prvně jmenovaných, s malými přestávkami přežili prakticky až do dnešních dnů, kdežto kapitola LITTLE ANGELS se uzavřela velice brzy, krátce po vydání třetí famózní desky „Jam“ v roce 1993.Právě na ní Více

Zpěvák Graham Bonnet je znám především hardrockovým příznivcům, neboť právě on vystřídal na sklonku roku 1978 v řadách kapely RAINBOW fantastického Ronnie Jamese Dia. Osobně nejsem zrovna příznivcem jeho hlasového projevu, ale tah na branku a zanícenost se jeho úpěnlivému projevu nikdy nedala upřít. Pokud existuje nějaký zpěvák z Párplovské větve rocku, jehož hlas mne opravdu nikdy nelahodil, pak je to právě Graham, nicméně krátká sounáležitost s kapelou Ritchieho Blackmorea nebyla ani zdaleka jeho jediným úspěc Více

Když někde zazní jméno John Connor, napadnou mě vždycky dvě postavy. Jako dítě osmdesátek samozřejmě nejdřív hrdina z kultovního sci-fi Terminátor, generál z budoucnosti, který zachrání lidstvo před agresivními roboty. O tomhle Johnu Connorovi se ovšem dneska bavit nebudeme. Zajímat nás bude jeho jmenovec, tentokrát ovšem reálná postava – zpěvák hardcore/skate/rockové kapely DOG EAT DOG. A protože i tahle partička v první půlce devadesátých let bořila zavedené pořádky a zkoušela to v hudbě po svém, hodí se přesně do našeho výročního seriálu.O DOG EAT DOG Více

Úvod do problematiky na téma holandských veteránů SINISTER by obnášel hodinovou přednášku, v případě poslechu ukázek a jejich rozboru tak dvoudenní seminář. Personálně spřízněným projektům a kapelám by se pak dal věnovat čtrnáctidenní pracovní kemp, který bych si jako posluchač fakt užil. Takže ve vší stručnosti: SINISTER patří i po třiceti letech mezi death metalovou špičku. Nemám přitom na mysli dnes obdivovanou míru brutality, techniky, popř. disonance, ale stylovou čistotu, ukotvenost, soudržnost a jedinečnost jejich tvorby. Jsou stále ještě dostatečně tem Více

Američtí RIOT by se s trochou nadsázky dali označit termínem „kapela mnoha tváří“. Tento soubor z New York City, si během své činnosti prošel hned několika zajímavými hudebními fázemi, mezi kterými však vždy dokázal ladně vybalancovat a z překážek, které se jim postavily do cesty, i náležitě poučit. Jejich umělecký kredit vždy třímal pevně v rukou šéf souboru a zakladatel kapely Mark Reale. A i když o něm dnes musíme mluvit v čase minulém (Mark odešel z tohoto světa roku 2012 ve svých padesáti šesti letech na následky Crohnovy nemoci), právě jemu můž Více

Vlastně se pro mne stali finští WALTARI (spolu s Američany ALICE IN CHAINS) největším hudebním objevem konce roku 1992 a to právě díky albu „Torcha!“, které jsem svého času poslouchal bez ustání. Proč už tahle finská kapela dávno postrádá svého někdejšího kouzla a proč už pro mne neznamená tolik, co v onom roce, to se vám zde budu snažit popsat. Zvláštní, že na mne stejně silně nezapůsobila žádná z jejich následujících desek. Dost možná jde o nápady, mladické kouzlo či moment překvapení, ale dle mého hraje prvořadou roli vkus. Jsou věci, které se Více