Zase ta Austrálie. Kolega se jen před pár týdny odtud vrátil ze služebky a potvrdil, že život je tam pořád velká pohoda. A tato specifická pohoda se zhmotňuje i v jejich hudební produkci. A kdo má pohodičku největší? No přece punkáči. Ti si můžou řvát co chtějí, na koho chtějí a jak chtějí. A ještě jim za to zatleskáme. Možná jsem to trochu zjednodušil, ale faktem je, že australská punková scéna je v posledních letech velmi zajímavá a životaschopná. AMYL AND THE SNIFFERS jsou dokonalým příkladem. I když mají na kontě jen tři plnohodnotná alba, už tím dru Více

Nikam nespěchá, už dávno totiž ví, že není kam spěchat. Ve věku „starého pána“ sleduje s potřebným nadhledem dění kolem sebe a snaží se užívat každého okamžiku. Poté, co před lety odešel jeho věrný parťák Richard Wright, činí tak především v rámci svých nejbližších. A přesně taková je i jeho nová deska. Krásná, protože se v ní spojuje upřímnost a smíření s láskou, zároveň však smutně melancholická, protože pomíjivost a smrtelnost se mu připomínají každým dnem víc a víc.Jak moc mu chybí parťák Rick, ví jen on sám, ale pokud se podíváte na skvělý dokument „W Více

Sleduji švédské GRAND MAGUS pravidelně od jejich pátého alba „Hammer Of the North“, což je letos přesně čtrnáct let, a dosud jsem se nesetkal s tím, aby mne jejich práce tak chytla, jako se to podařilo právě aktuálnímu albu „Sunraven“. Netuším, co za tím vším může být, protože kapela příliš posunů ve svém zvuku nemá. Zdali je to delším pauzírováním, nebo zdali vše neovlivnila sílící pozitivní nálada uvnitř zkušeného a personálně stabilního souboru, který si to nikdy s budováním vztahů s okolím nekomplikoval a vždy se star Více

K DREAM THEATER mám dlouhý vztah a jde o takové komplikované a přerušované manželství. Poprvé jsem se k nim myslím dostal po recenzi legendárního nestora české novinářské rock/metalové scény Jana Petrička na desku „Awake“ z roku 1994. Ani už si nepamatuju, jestli byla kladná, nebo záporná (sepsul to opravdu příšerně, pozn.Stray). Každopádně jsem si desku někde stočil na kazetu a pak se dlouho snažil, aby se mi líbila. Nikdy se mi to nepodařilo. Žral jsem tehdy superrychlé kytaristy i osmiruké bubeníky, a tak mi sice učarovala t Více

„Hail To The Chief“! (Zdravíme náčelníka). Tato původně skotsko-galská lodní píseň je dnes známější spíše jako osobní hymna prezidenta USA, která se hraje na jeho inauguraci, ale třeba i když zavítá na různé veřejné akce. Příklon RADIOHEAD ke komentování politiky a vzrůstající aktivizmus kapely se odrazil i v názvu nového alba, které si vypůjčili od demonstrantů proti Georgi Bushovi. Ti celkem vtipně komentovali výsledky voleb v roce 2000, které demokrati považovali za „ukradené“ (Thief – zloděj). Tak či onak, důležitější je samotná muzika. V roce 2003, kd Více

Jednou z hodně očekávaných nahrávek letošního podzimu byla pro mne v pořadí druhá řadovka odrostlých oklahomských nerdů CHAT PILE, stylově nazvaná „Cool World“. Po velmi dobře přijaté debutové erupci „God´s Country“, která před dvěma lety vyvrhla na svět proudy žhavého noise rockového magmatu a post-hardcoreové nervnosti, čímž tnula do živého, jsem byl rozhodně zvědav na pokračování jejich tvorby, i kdyby se mělo jednat o studijní poslechový experiment. CHAT PILE řadím mezi ty americké formace dneška, které mají šanci získat si na s Více

Loud-Quiet-Loud (hlučné-tiché-hlučné). Vzorec, který bostonští PIXIES sice nejspíše nevymysleli, ale rozhodně proslavili, se na letošní novince nekoná. Minimálně ne v rozsahu, na jaký jsme byli zvyklý v první etapě jejich existence na konci osmdesátek a začátku devadesátek. Překvapuje to ale vůbec někoho? Po sporadickém koncertním reunionu v roce 2004 a dalším zlomu v roce 2013, kdy odešla zakládající baskytaristka Kim Deal, vydali od roku 2014 postupně 4 alba. Každé je trochu jiné, svébytné. Syrové a přímočaré „Indie Cindy“ asi nejvíce odkazuje na původ Více

Čtvrteční, páteční a sobotní večer jsem postupně strávil ve Fortuna Areně v pražských Holešovicích, kde zahrály některá z největších jmen současného metalu. A ten poslední večer byl jednoznačně nejlepší. Ne kvalitou předváděné hudby, ta byla ve všech případech srovnatelná, ale nasazením a schopností bavit v případě vystupujících kapel, a naopak nadšením pak u publika, které jim tu energii několikanásobně vrátilo. Sobotní večer byl také jediným, kdy jsem nevyrazil do Holešovic sám. Šla se mnou šestnáctiletá dcera kolegyně Róza, kte Více

Kytarista, který je z dlouhodobého pohledu považován za jednoho z posledních rytířů grunge, určitě nenadělá sólovou dráhou svému odkazu ostudu. Zvlášť pak ne v případě této novinky. „I Want Blood“ je albem, které vlastní řadu perliček a kladných vlastností, s jakými v rámci svého projevu Jerry Cantrell vždy zacházel. Moderně ozvučený hard rock vycházející z devadesátek sebou nese obstojnou dávku nápadů a skladby ctí odkaz neprvoplánového a procítěného pojetí této hudby. Zvukově Jerry tentokrát zůstal vcelku blízko soundu svých ALICE IN Více

Druhý den neoficiálního třídenního pražského podzimního Masters of Rock byl nabit těmi nejzvučnějšími jmény. Své sety tu přehrála trojice legend švédského melodeathu – ARCH ENEMY, IN FLAMES a SOILWORK. Přičemž melodeath můžeme napsat v uvozovkách, protože každá z těch tří kapel se za těch třicet let existence samozřejmě posunula.Pro SOILWORK mám slabost. V současnosti procházejí podle mě svým vůbec nejsilnějším tvůrčím obdobím představovaným počiny „A Whisp of the Atlantic“ (2020) a „Övergivenheten“ (2022), což jsou obě skvělé desky, druh Více