Jednou z hodně očekávaných nahrávek letošního podzimu byla pro mne v pořadí druhá řadovka odrostlých oklahomských nerdů CHAT PILE, stylově nazvaná „Cool World“. Po velmi dobře přijaté debutové erupci „God´s Country“, která před dvěma lety vyvrhla na svět proudy žhavého noise rockového magmatu a post-hardcoreové nervnosti, čímž tnula do živého, jsem byl rozhodně zvědav na pokračování jejich tvorby, i kdyby se mělo jednat o studijní poslechový experiment. CHAT PILE řadím mezi ty americké formace dneška, které mají šanci získat si na s Více

Loud-Quiet-Loud (hlučné-tiché-hlučné). Vzorec, který bostonští PIXIES sice nejspíše nevymysleli, ale rozhodně proslavili, se na letošní novince nekoná. Minimálně ne v rozsahu, na jaký jsme byli zvyklý v první etapě jejich existence na konci osmdesátek a začátku devadesátek. Překvapuje to ale vůbec někoho? Po sporadickém koncertním reunionu v roce 2004 a dalším zlomu v roce 2013, kdy odešla zakládající baskytaristka Kim Deal, vydali od roku 2014 postupně 4 alba. Každé je trochu jiné, svébytné. Syrové a přímočaré „Indie Cindy“ asi nejvíce odkazuje na původ Více

Kytarista, který je z dlouhodobého pohledu považován za jednoho z posledních rytířů grunge, určitě nenadělá sólovou dráhou svému odkazu ostudu. Zvlášť pak ne v případě této novinky. „I Want Blood“ je albem, které vlastní řadu perliček a kladných vlastností, s jakými v rámci svého projevu Jerry Cantrell vždy zacházel. Moderně ozvučený hard rock vycházející z devadesátek sebou nese obstojnou dávku nápadů a skladby ctí odkaz neprvoplánového a procítěného pojetí této hudby. Zvukově Jerry tentokrát zůstal vcelku blízko soundu svých ALICE IN Více

„Kid B“. Toto měl být původně název nástupce alba „Kid A“, které bylo vydané pod dnes nakonec všeobecně známým jménem „Amnesiac“ už třičtvrtě roku po Á-čku. Že to není náhoda, už je vám asi jasné. Obě alba jsou si hodně podobná stylisticky i zvukově. Aby taky ne, když vznikla v podstatě společně. V průběhu nahrávání „Kid A“ kapela připravila 20 skladeb, a původní plán byl vydat je všechny jako dvojalbum. Muzikanti asi sami cítili, že nemá cenu fanoušky, kteří určitě budou vyjevení z nového směřování kapely, ještě udolat takovou porcí nové muziky naráz. Proto s Více

Melodický hardcore s popovým elementy. Že to nedává smysl? Ale dává! DRUG CHURCH je náhodný objev, zřejmě to na mě vyskočilo při toulkách na YouTube a na první dobrou mě to rozhodně nedostalo do kolen. Ale v podvědomí mě něco nutilo se k tomu vrátit a prozkoumat to do větší hloubky. A skutečně, ty jemné nuance, kontrasty, protichůdné faktory, kterými je deska okořeněná, mě dokázaly okouzlit a pohltit.Melodický hardcore, punk rock, post hardcore, emo rock, alternativní rock. V dnešní době se tyto žánrové škatulky u mnoha formací úplně přirozeně promíchávají. Více

Asi by se člověk musel v posledních letech nacházet na nějaké ztracené orbitální stanici v kosmu, aby nevěděl, jak dnes osmdesátkové metalové retro letí. A navíc v něm vzniká vcelku dost pozoruhodných nahrávek od kapel mladší generace, tedy bandů fungujících kratší dobu než deset let. Jednou z nich jsou i Němci VULTURE sídlící ve Westfálském Dortmundu. Ti mají na svém kontě již čtyři alba, přičemž to poslední „Sentinels“ vyšlo letos v dubnu a těší se velké oblibě, což není vzhledem k jeho kvalitě vůbec žádným překvapením. Materi Více

Risk je zisk. Nebo ne? RADIOHEAD si nikdy nepotrpěli na lpění v „comfort zone“. Ve své tvorbě se posouvali, experimentovali, objevovali nové zvukové oblasti, nabourávali zažité struktury, reformovali tradiční postupy. Změna tisíciletí, magický letopočet 2000 jim asi kompletně odpálil mozek a vzali to zgruntu. Neohlíželi se doprava, doleva, a už vůbec ne dozadu. Léta budovaní pozice na kytarové scéně pro ně nepředstavovala žádný závazek. Tvůrčí svoboda naopak všechno. Ať už si o „Kid A“ myslíme cokoliv, jedno se jim musí nechat. Nejsou to žádn Více

2024. Odečtěte 30 let, znova se nadechněte, ano je to už tolik… a jsme v roce 1994. S albem „Smash“ THE OFFSPRING tehdy konečně prorazili a zařadili se do proudu pop/skate punkových kapel, které se chystaly na MTV sesadit vládnoucí grunge a oslovit novou generaci mladých teenagerů. Že to nejsou punkáči v pravém slova smyslu demonstrovala jednak jejich vizáž (delší vlasy), jednak muzika samotná, která v sobě nesla prvky alternativního rocku a možná i trochu metalu. Letos nám nadělili slušný „retro“ album, na kterém se snaží zmapovat celou svojí kariéru. Nebud Více

Druhé album „The Bends“ potvrdilo, že RADIOHEAD nejsou žádný „One Hit Wonder“, a zároveň naznačilo obrovský skladatelský potenciál ukrytý v této pětici z Oxfordu. Úspěch u kritiků, ale zejména fanoušků, se pak náležitě odrazil i ve vzrůstajícím sebevědomí kapely samotné. Zběsilý koloběh muzikantského života teda mohl pokračovat naplno. Koncerty, skládání, nahrávání. Ano, pomalu míříme k jednomu z nejlegendárnějších alb devadesátých let, k milníku, který bude mít globální dopad a bude přepisovat historické žebříčky nejvýznamnějších alb rockové h Více

NIGHTWISH byli/jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Skvělí hudebníci, výrazné a chytlavé skladby, vynikající zpěvačka, progresivnost a snaha nedělat jen hudbu sloka/refrén/sloka. Žádnou z jejich desek bych ale neoznačil za dokonalou, sice mnoho skvělých songů, ale vždy tu víc tu méně nějaké vaty. Nejméně celulózy vidím ve dvou deskách zrcadlících to nejlepší z počátečního i současného období kapely, konkrétně „Oceanborn“ (1998) a „Endless Forms Most Beautiful“ (2015). Oceanborn za mikrofonem s Tarjou Turunen, důrazem na riffující metal Více