Když Jack White na předchozím albu THE WHITE STRIPES („Get Behind Me Satan“) odložil kytary, šlo nejen pro mne o velké překvapení. Nový směr, kterým se na něm THE WHITE STRIPES prezentovali, totiž stál především na postupech tradicionalistického ražení, kde prim krom zpěvu a rytmiky hrálo zejména piáno. Další album však znovu vše vrací ke garážovému rocku, i když možná s podstatnější inklinací k bluesovým základům. „Icky Thump“ tak představuje dvojici potulných kejklířů s talentem pro složení toho správně peprného blues a folku. Síl Více

Občas se v životě pisálka dostaví článek, na který není ze zpětného pohledu vůbec hrdý, v mém případě považuji za jeden z největších přešlapů a úletů právě recenzi na album „Get Behind Me Satan“ zveřejněnou v roce 2005 na serveru Metalopolis (v žádném případě není v mém zájmu sem na ten článek dávat odkaz, kdo má zájem, ať si to vyhledá):-). Kdykoliv se ještě dnes myšlenkově jenom trochu přiblížím k tématu téhle desky, krčím rozpačitě hlavu až kamsi hluboko mezi ramena a tiše doufám, že to snad  ani moc lidí nečetlo. Tenkr Více

Boční projekt Igora Hubíka z ROOT si do cesty neklade žádné velké bariéry a prostě hned od začátku najede na nekompromisní blackmetalovou notičku. Igor zde platí za vrchního kapelníka a obsluhuje tentokrát všechny kytary a ještě je zodpovědný za klávesové aranže, nutno přiznat že to celé obsluhuje velmi dobře, protože tu a tam se dokáže, v tom apokalyptickém masakru, poprat i s nějakým tím zapeklitějším sólem. Strhující rychlá tempa opanují prostor hned po akustickém úvodu a songy tak posléze pádí vpřed na vlně thrashoidních riffů a tem Více

Dlouhodobě aktivní klubová štika se vším co k ní patří. Hardcore-postrockoví mezci z ESAZLESA realizovali už více než před rokem své debutové album „Společnost psů“. Kapela dosud známá, mimo jiné i díky častým výjezdům za hranice naší země, kočováním na místa jinými hudebníky ne až tak probádaná, a rovněž díky zálibě v realizaci vinylových sedmipalců a splitek, je pevně spjatá s tuzemským undergroundovým děním. Není divu, že deska byla na sklonku roku 2016 očekávána s docela velkým napětím a nakonec v mnohém pozitivně př Více

Tyhle podmračené chlapce zřejmě vysral satan někde na vrbě, napadá mne okamžitě s poslechem nového alba švédských WATAIN a během úvahy o jejich zrození i následném projevu. Century Media určitě neprohloupili, když je přilákali před lety do své stáje. Zatímco velkolepě ohlašovaný předchůdce „The Wild Hunt“ platil za epicky střižené album, které charakterizovala nápadnější rozmáchlost, dlouhá časomíra a větší různorodost skladeb, pak novinka zní naprosto nekompromisně a přímočaře, jakoby se kapela snažila ze sebe všechno vytřískat v co nejkratším m Více

Těžko byste na domácí scéně našli kapelu s podivnějším hudebním vývojem než měli slovenští GLADIATOR. Skupina se v zorném úhlu zejména českých fans objevila poměrně zčista jasna, a hned s albem, které dosahovalo mezinárodní úrovně. Když se pak etablovala na špici domácí metalové scény, nečekaně výrazně změnila směr a z původního thrash metalu se přes grungeové mezidobí transformovala až do pop-rocku, se kterým doma na Slovensku dodnes sklízí nadprůměrné úspěchy, ale fanoušci metalových začátků GLADIATOR ho nemůžou ani cítit. Myslím, že příběh téhle skupiny j Více

O tom, že Jack White platí za génia a hlavního mluvčího poslední dvacetiletky rockové historie už se napsalo tolik řádků, že mě to přijde až úsměvné, ale po pravdě – je tomu tak. Vlastně jde o to, jak se najednou většina recenzentů dokáže shodnout na výhradně kladném hodnocení u někoho, kdo skládá převážně jednoduché songy, které většinou čerpají inspiraci ze vzdálené historie rocku a blues, nicméně jde rovněž o to, že se tak děje s přesahem a nadstavbou, jenž je schopná absorbovat i nové postupy a impulsy. V případě druhého alba THE RACO Více

Jádro tohoto projektu tvořila před více než dekádou zejména dvojice zkušených muzikantů Brandon Benson a Jack White. Čtyřčlenná kapela však nakonec na scéně nepobyla zas až tak dlouho a zůstala u dvou povedených alb. Na debutové desce „Broken Boy Soldiers“ z roku 2006 si oba výše zmínění muzikanti rovnocenně rozdělili veškerý skladatelský vklad, vokální, kytarové i klávesové party a ještě si stačili získat na svou stranu celou řadu příznivců, což mnozí přičítali právě zdejší přítomnosti tehdy hodně bodujícího Jacka Whitea s jeho mateřskou fo Více

Na začátku devadesátých let bylo možné opravdu všechno! Do listopadu 1989 národ drželi komunisti u huby a co se jim zdálo podezřelé (což bylo všechno), to okamžitě zakázali, takže když to pak prasklo, vybuchl v celé společnosti gejzír energie, nápadů, experimentů i podvodů. Mohli jste opravdu všechno – chodit po ulici nahoře i dole bez, prodávat seznamy estébáků, založit sektu a prohlásit se za boha nebo vytunelovat trafiku, hotel či stát. V časopisech a televizi se najednou objevily neuvěřitelné věci, mimo jiného všemožná kulturní alternativa, které Více

Několik osobností americké kytarové scény se v roce 2009 sešlo ve zcela nové skupině, aby přichystalo zásadně nejextrémnější nahrávku, na jaké se kdokoliv z nich do té doby podílel. Přesto si myslím, že určité styčné body s mateřskými kapelami všech přítomných šlo u THE DEAD WEATHER nalézt, ať už mám na mysli zvuk reprezentující jakési moderní retro a to díky kombinaci hlasových samplů, různých abstraktních zvuků a synthy podkresů s klasicky rockovými nástroji. Debutové album „Horehound“ necílí na přímočaré zviditelnění a v žádném případě neh Více