Američané DEATH ANGEL sice vletěli do své třetí post-comebackové desky plni odhodlání, jenže co je to platné, když základní vjem, který mi z poslechu tohoto alba neustále plyne, je rezignace na melodické pasáže. Nepatřím totiž k těm, kteří DEATH ANGEL uznávali proto, že jde o THRASH, opravdu ne. Vždy jsem obdivoval jejich osobitý stylový rozptyl, jejich typické powermetalové melodie a skladby bohaté na kytarové vyhrávky. Novinka je vlastně vrací na začátek, tedy skoro k ortodoxně navztekanému pojetí, které je reprezentované debutem „The Ultra Vio Více

Po čtyřech letech od návratové fošny „The Art Of Dying“ se nám znovu hlásí o slovo kalifornská thrashmetalová pětice DEATH ANGEL. A musím říct, že se toho za tu dobu v táboře sympatické party sdružené okolo pozoruhodného kytaristy a hlavního skladatele Roba Cavestanyho, bubeníka Andy Galeona a zpěváka Marka Oseguedy opravdu mnoho nezměnilo. Jsou to opět ti jistí jedovatí hoši, známí mimo jiné také díky svým filipínským kořenům, co před dvaceti lety intenzivně řádili na skateboardech na úpatích strmých uliček krásného San Francisca a stejně vehementně Více

Dodnes si vybavuji začátek roku 1991, kdy jsem do zblbnutí sjížděl poslední tehdejší album „Act III“ od DEATH ANGEL, kterým se kapela vydala mnohem sofistikovanějším směrem, než předváděla na předešlých dvou thrashově archaických deskách. Kolekce to byla výtečná a nabízela vynikající technicky zmáknutý power metal s lehoučkými poryvy funku. DEATH ANGEL na počátku devadesátých let představovali jednu z největších nadějí pro skomírající thrash a tahle jejich deska mohla tento žánr přenést do zcela nových dimenzí. Stejně tak jako některá alba jejich Více

Kdo si vzpomene na poslední desku těchto australských rockových staromilců, bude souhlasit, že garážově orientovaná dřevní jízda tím nejsyrovějším bigbítem typu BLACK SABBATH nebylo to pravé ořechové. Deska spíše značila silnou vyčerpanost předáka Andrewa Stockdalea. Osobně po dvou letech nemám ani zájem se k „New Crown“ vracet. Dají se tam sice najít zajímavé položky, ale jako celku chybí předposlední řadovce silná porce kofeinu. Ani jsem vlastně nepochopil smysl této desky. Měla snad vyjadřovat jisté rebelství vůči managementu nebo hudebnímu průmyslu? Stockd Více

Možná bych zde mohl použít patvar sdělení o tom, že pokud dva dělají totéž, nikdy to není totéž. Má verze zachází ještě dál a tedy zní: pokud se někdo v rozličném období svého života snaží tvořit to samé, nikdy to není to samé, lépe řečeno, pokud tomu schází nadstavba dostavující se prostřednictvím mnohaletých zkušeností z mezidobí, odnese to autentičnost. Výsledek v takovém případě bude znít vcelku polovičatě, lacině a bude prostý skutečných emocí. Není nic zbytečnějšího než tvořit podle šablony. A nová deska amerických METAL CHURCH je přesně taková, kapela Více

Když se první dvě ryze thrashová alba „The Ultra Violence“ a „Frolic Through The Park“ setkala s nadšenými ohlasy metalových fans, neváhalo vydavatelství Geffen zlanařit nadějnou skupinu do svojí stáje. S nástupem k mocnějšímu vydavateli však přišla i stylová změna, kterou dodnes považuji za úctyhodný a poměrně riskantní tah. A nic na mém postoji nezmění ani skutečnost, že se třetí a jednoznačně nejlepší album kapely „Act III“ nesetkalo s takovými ohlasy, jaké si asi nejen samotná kapela, ale i její nový chlebodárce představovali. Hudba DEATH ANGEL se Více

Přestože na druhém albu „Frolic Through The Park“ nebyl znát ještě takový stylový i hráčský posun jako na následné vymazlené záležitosti pro Geffen - „Act III“, určitě šlo o nahrávku, která nepopírala touhu thrashové omladiny po jistém vývoji. Deska vyšla na podzim roku 1988 (a to znovu u stáje Enigma Records) a nepopírala DEATH ANGEL jako semknutou thrashovou jednotku jdoucí neochvějně za svým cílem, nicméně jednou věcí byla potřeba nasytit headbangers a druhou touha po muzikantském vývoji, takže se do skladeb začaly dostávat poněkud nepřehlednější Více

Co se týče věku samotných muzikantů, šlo vždy v případě DEATH ANGEL o nejmladší z kultovních thrashových formací Kalifornie osmdesátých let. Pětice mladíků s filipínským původem byla vždy chápána za nedílnou součást scény v oblasti Bay Area. Už od teenagerského věku byli členové této kapely hodně zapálenými příslušníky hnutí napěchovaného vzdorem, rebelií a tvrdou kytarovou hudbou, o čemž svědčil hlavně fakt, že kapelu založili již v roce 1982, tedy zhruba souběžně se vznikem mnoha jiných formací, utvářejících základy divokého a rychlého metalového stylu. Cesta Více

Ve své době jsem tuhle desku jaksi nepochopil, vždy na mě totiž působila dojmem vyluhovanější záležitosti než dvě předchozí bujaré jízdy. Zvláště pak po svěží, dravé a hitové desce „The Human Factor“, která útočila na všemožné rockové charts a stavěla kapelu téměř na úroveň velkých hvězd zaoceánského metalu jako QUEENSRŸCHE, MEGADETH nebo SKID ROW, mně menší natlakovanost „Hanging In The Balance“ příliš nezachutnala. Tenhle svůj lapsus jsem tak musel mírně dohánět až postupem mnoha dalších let, abych si jako odkojenec heavy metalem osmdesátých let přivykl n Více

Když se zdálo, že zreformovaná sestava začala pořádně fungovat, přišla pro METAL CHURCH další rána v podobě vyhazovu od Elektra Records. Firmy se tenkrát zbavovaly snad každého, kdo neměl našlápnuto docílit minimálně platinové desky, a tyto čistky na přelomu osmdesátých a devadesátých let se nakrátko dotkly také seattleských METAL CHURCH. Nicméně do roka se po vytrvalých jednáních podařilo na chvíli zakotvit u poměrně velkého vydavatelství – Epic Records, přičemž čtvrté album nazvané „The Human Factor“ bylo produkované po jedné eskapádě s Terry Datem (vi Více