Když se při tvorbě nové muziky spojí úderník Till Lindemann s hračičkou Peterem Tagtgrenem, fanoušek RAMMSTEIN musí být především ujištěn, že se výsledek od jeho německých oblíbenců zas až tolik lišit nebude. A tak se také stalo, tedy až na jeden podstatný rozdíl, Lindemann pro textovou složku své první sólové desky totiž zvolil angličtinu. Jinak se jedná prakticky o očekávanou sadu nadupaných metalově industriálních pochodů a hymen, ze kterých je patrné skladatelské spojení ústředních postav kapel RAMMSTEIN a PAIN, zkrátka úderná, zvukově vybroušená a kovov Více

Kromě poslechu alba „Arrival“ jsem měl možnost islandské mladíky THE VINTAGE CARAVAN vidět koncertně v Plzni na Metalfestu, ale snažil jsem se zamezit ovlivnění názoru na nahrávku vlivem koncertu, který nebyl zrovna bůhvíjaký. V tomto srovnání tedy vítězí právě nahrávka, kde si kapela mnohem víc vyhrává s detaily a působí na ní mnohonásobně hotovějším a profesionálnějším dojmem, než tomu bylo v případě matného vystoupení. Tomu do dokonalosti a energie větších ryb ještě hodně chybělo. Mám tedy pocit, že si zřejmě někdo u Nuclear B Více

Když se více než před dekádou samozvaní odborníci na hudební vkus a různí další frikulíni pohoršeně pozastavovali nad tím, jak si může někdo dovolit přirovnávat význam nějakých MUSE k jejich modlám z RADIOHEAD, byla z jejich postojů cítit pouze arogance. Netušili však, jak velkou oblibu si tahle z nepůvodnosti mnohokrát obviňovaná britská trojice v blízké budoucnosti získá. Dnes MUSE patří bezesporu k nejsledovanějším kapelám světa, globálním fenoménům, jenž jsou schopny zaplnit největší velkoměstské arény. Ne že bych se zde chtěl MUSE nějak zastávat Více

Vlastně je tomu tak v životě mimořádných osobností pořád. Období neúspěchu, nezasloužených ústrků, nepochopení a zklamání jsou střídána s výjezdy kreativity a dech beroucími okamžiky. Po nedůstojné šachové partii u ANTHRAX stál zpěvák John Bush se svými ARMORED SAINT znovu na začátku, tedy před úkolem oprášit druhy uznávané logo kapely a nějak se popasovat s přesycenou hudební současností. Právě v době kdy nic nebylo jisté, potvrdilo vcelku zdařilé album „La Raza“, že zkušená (avšak dlouho neaktivní) kapela má ještě stále co na Více

Při pohledu na název alba a koneckonců i na obal nejnovějšího počinu Lucy Turilliho se mi vybaví kruté zklamání z filmu Prometheus režiséra Ridleyho Scotta. Pod bombastickým vizuálem se skrývalo jedno velké nic, což je do značné míry i případ tohoto alba. Cinematic metal, pompa až na půdu, našponovaný soundtrack k hollywoodskému velkobijáku. Přesně takhle si to Luca Turilli vysnil, naplánoval a zrealizoval. V tomhle punktu albu nelze vyčítat nic. Problém není ve formě, nýbrž v obsahu. Přesněji řečeno, v naprosté absenci jakéhokoliv obsahu. „Promet Více

Osobně si myslím, že s anglickými PARADISE LOST to už mají fanoušci metalu dávno ujasněné na férovku. Kapela za těch pětadvacet let urazila opravdu velký lán cesty a prošla si obdobími všeho druhu. Od ponurých začátků, přes etapu metalové majestátnosti, později také přes celou řadu experimentů (prostřednictvím kterých se sice Britové snažili zbavit se vlastních metalových pout, ale na druhou stranu vše bylo vyváženo skvělým songwritingem a vrcholným proudem invence) jsme se s jejich hudbou dostali až do fáze postupného návratu k minul Více

V druhé polovině sedmdesátých let už vztahy uvnitř BLACK SABBATH nebyly ideální a unavená kapela pomalu ale jistě směřovala ke své první velké krizi. Tou dobou všem letitým rockovým dinosaurům zrovna média nepřála a naopak se do popředí zájmu počaly rázně dostávat mladá, zejména punková, uskupení, objevující rebelii v hudbě skrze něco zcela jiného. Samotní BLACK SABBATH však bojovali především se sebou samými. Především Ozzy Osbourneovi, namočeném tehdy v závislostech všeho druhu, se velmi nepozdával nový směr, který se stále více odkláněl od Více

Zjevně nejvíce podceňované album BLACK SABBATH v jejich historii. V kontextu tvorby kapely ze sedmdesátých let znamená hodně zvláštní, zvukově barevné a až mainstreamově světlé rockové dílo. Osm zdejších skladeb mělo kouzlo neobvyklého i nesporné kvality, které se projevily v širším stylovém záběru, popírajícím BLACK SABBATH jako výrazově neměnnou jednotku tvrdosti, vyjadřující se výhradně prostřednictvím podlazených kytar. Songy byly opatřeny jemnějšími zvuky a dojemně tesknou atmosférou, takže „Technical Ecstasy“ působilo jako nostalgický Více

Album „Sabotage“ mnozí do dnes neprávem považují jako zcela poslední klasické dílo BLACK SABBATH nazpívané Ozzy Osbournem, které se stylově ani kvalitativně nezpronevěřuje všemu, co čtveřice do té doby reprezentovala. Proč píši že neprávem? Protože si opravdu myslím, že následné „Technical Ecstasy“ znamená rovněž velmi kvalitní porci hard rocku, byť již pojatého trochu jinak, tedy s otevřenějším hledím. Kapela se sice pomalu vzdalovala hutnému soundu ze svých počátků a tak již u předchozího díla „Sabbath Bloody Sabbath“ se otevřela o n Více

V případě svého pátého alba dosáhla černokněžnická kohorta svého tvůrčího a uměleckého vrcholu. Šlo dle mého o největší okamžik v kariéře BLACK SABBATH, jenž byl napěchovaný žhavou emocionální sílou. Kapela popustila uzdu vlastní fantazii a za přispění většího počtu aranžérských fíglů stvořila své ultimativní dílo, které znamenalo začátek nové kapitoly a pořádně silné druhé nadechnutí. Všechno však nešlo tak lehce, jak se mohlo na první pohled zdát. Z původně zamýšleného opětovného nahrávání v Los Angeles nebylo nic (zřejmě náhlá tvůrčí zatavenost), Více