Rok 1972 zastihl BLACK SABBATH na vrcholu kokainového šílenství. Stále se zvyšující vyčerpanost z nekonečných koncertních štací měla za následek neúměrné užívání návykových látek. Hektický život na cestách právě v tomto období označují samotní hudebníci jako éru největší prostopášnosti v historii kapely – „Měli jsme u sebe více drog než průměrná lékárna“. Věhlas Černého kvarteta však nadále nezadržitelně stoupal, takže pro nahrávání nového alba a s tím související relaxaci si překvapivě (poprvé v kariéře) vybralo Los Angeles. Z divokých drogových ja Více

Díky neuvěřitelnému tempu (kolotoč studiových nahrávek a turné) se právě v období kolem roku 1971 BLACK SABBATH naplno sžili v pevnou a nerozbitnou jednotku a stali se po v podstatě pouhých dvou sezónách matadory mezi kapelami nové generace. Hard rock na počátku sedmdesátých let sice vládl Británii, ale většinový počet příznivců měli BLACK SABBATH vždy ve Spojených státech, kam již v roce 1970 zavítali na své první mimoevropské turné. Třetí album „Master Of Reality“ bylo vyvrcholením první kapitoly jejich dlouhé historie a vzal si ho (znovu, jako dv Více

Ihned po vydání debutového alba počali BLACK SABBATH podstatně častěji koncertovat, než bylo u nich zvykem na sklonku šedesátých let. Tehdy měly jejich performace formu spíše několikahodinových jamů uvnitř malých prostor, což se brzy mělo změnit. Velkou Británii tedy na jaře roku 1970 postihl nálet poslů temnot, jaký nepamatovala snad od časů Olivera Cromwella. V té době ovšem ještě nebylo možné odhadnout, zdali se právě rohatí z Birminghamu (jako nová senzace) stanou z desítek ambiciózně se rozjíždějících hard rockových kapel tou nejtrvanlivější. Ste Více

Vím, že je zcela zbytečné opisovat po tisícídvaasedmdesáté okolnosti vzniku BLACK SABBATH, kapely z Birminghamu, která spolu s dalšími rockovými titány své doby položila základy heavy metalu, nicméně pokud zde chci mít zmapovánu celou jejich diskografii, nemohu se připomínce událostí konce šedesátých let vyhnout. Z dnešního pohledu je velmi dobře, že tehdy v roce 1968 dvacetiletý kytarista Tony Iommi dlouhodobě nevyužil nabídky JETHRO TULL na post jejich kytaristy a dělal všechno pro to, aby postavil na nohy vlastní hodně hlasitě a originálně se prezentu Více

Když se David Coverdale rozhodne v rámci WHITESNAKE předělat do současných verzí největší vypalovačky, jaké svého času nazpíval u DEEP PURPLE, kapelou, která jej pro svět velkých pódií před čtyřiceti lety vlastně objevila a proslavila, určitě to má i jiné důvody než uctít odkaz slavné kapely. Pragmatický tah, kdy se jen letitá klasika oblékne do modernějších a hlučnějších aranžmá, možná široká fanouškovská základna uvítá, ale já to prostě vidím hlavně tak, že se Coverdaleovi nechtělo do vymýšlení nových skladeb. Navíc když osvědčené songy DEEP PURPLE Více

Pětice dostatečně vydováděná na rekapitulačním experimentu „Unarmed“, kde získaly jejich letité vypalovačky poněkud vzdušnější aranžmá a dalo by se říci až popově orchestrální kabát, se vrátila ve vší poslušnosti k tomu, co jí živí především. Návrat k ostrým kytarám a výrazným metalovým refrénům proběhl tedy dle očekávání. Tehdejší HELLOWEEN byli ve svém ranku již natolik zabydlenou kapelou, že jejich vyjadřovací vlastnosti byly předem velmi snadno odhadnutelné. Záleželo jen na tom, jak se jim to které album povedlo a kolik procent skladeb přine Více

Po několikaletém období hledání optimální formy, které bylo rovněž poznamenáno nutností držet se svého kopyta, nulovým riskem a lpěním na svých speedmetalových kořenech, se to přeci jen německým metalovým legendám povedlo. Album „Gambling With The Devil“ v roce 2007 započalo dnes již osm let trvající etapu silných, kvalitních, avšak na druhou stranu absolutně nepřekvapivých nahrávek HELLOWEEN, které jim vrátily status hvězd vyprodávajících v Evropě velké haly. Pekelné dýně jakoby se prostřednictvím tohoto díla snažili konečně navázat na přetrženou nit Více

V souvislosti s kapelou HALESTORM je v posledním čísle nejznámějšího českého metalového magazínu na můj vkus až příliš máváno se slovem „talent“, když zmíněné kapele patří i stěžejní profilový prostor a titulní stránka, nelze mé obavy chápat jinak než jako oprávněné. Zpěvačka Lzzy Hale jako hlavní tvář zmíněné americké formace bezesporu talent má, vlastní zajímavý hlas a samozřejmě také dobře vypadá (vlastně mě přijde zajímavější jako ženská než jako rocker), ale když tak jejich hudbu poslouchám, opravdu nemám pocit, že je právě tenhle prototyp rocku pro Více

Vždycky když slyším o aktivitách severoirských THERAPY?, uvědomím si, že dvacet let nechápu, co konkrétně na této ostrovní kapele přišlo komu neobyčejného. Melodika? Kde? Živelnost? Možná. Nerozumím všem těm někdejším rockerům, motorkářům, punkerům, grungerům či alternativcům, kteří si je dosti oblíbili s vydáním průlomového záseku „Troublegum“ na jaře roku 1994 a od té doby na kapelu pějí jenom chválu a nedají na ni dopustit. Vždyť přeci tou dobou bylo na Britských ostrovech mnohem více zajímavých kapel nebo snad ne? Namátkou třeba THE ALMIGHTY, THE Více

Od jisté doby mnou při poslechu každého nového alba HELLOWEEN cloumají notně ambivalentní pocity. Na jedné straně uznale pokyvuji nad fortelem a pracovitostí současné sestavy, z níž nevypadne žádný nepodarek, na druhé straně se nemohu zbavit onoho v mozku hlodajícího červíka, který mi neustále našeptává, že tohle prostě nejsou TI MOJI HELLOWEEN. Ti HELLOWEEN, s kterými jsem vyrůstal, které jsem si svého času pasoval na svou vůbec nejoblíbenější kapelu. Nechápejte mě špatně, nejde o to, že HELLOWEEN nehrají jako v dobách obou Keeperů (promiňte, ale Více