Víte co, vyčítat Philu Campbellovi, že ve své pokračující hudební dráze až příliš čerpá z odkazu MOTÖRHEAD, mě připadá vyloženě absurdní. Zvlášť když v řadách legend strávil coby kytarista třicet let. Jeho BASTARD SONS před sedmi lety nezačali zrovna závratně a v roce 2016 vešli ve známost spíše jen tím, že zde Phil představil rockové veřejnosti svůj nový band, jehož sestavu s ním tvořili jeho synové. Časem si vše sedlo, získalo na pravidelnosti a i produkce dnes působí o dost masivněji, byť se samozřejmě jedná o poctivý rock´n ´roll. Důležitým fakt Více

Čert ať vezme přelétavého a neosobitého žoldáka Ronnieho Romera, zkušený holandský kytarový střelec Adrian Vandenberg nalezl v Matsu Levénovi skvělého hardrockového pěvce. Kapela VANDENBERG tedy po tříleté pauze pokračuje svou pátou řadovou deskou, přičemž první tři alba vyšla již v osmdesátých letech, v době ještě před kytaristovým působením u WHITESNAKE, zatímco čtvrtá comebacková nahrávka připadla až na pandemický rok 2020. Stejně jako předchozí album, je novinka „Sin“ ryze hardrockovým materiálem. Svým vyzněním však odpovídá spíše americké scén Více

Pamatuji skvělý rok 1990 z perspektivy patnáctiletého metalového nadšence bez finančních prostředků, který tehdy rovněž začínal vnímat rychle se rozmáhající deathovou scénu. S tím stylem jsem to často (a mnohdy neúspěšně) zkoušel skrz nahrané a různě popůjčované kazety a natrefil tehdy na lecjaké obskurní jméno, jež dnes náleží třeba i žánrové legendě. Kdyby mne však tehdy někdo řekl, že největší deathovou kapelou světa budou jednou CANNIBAL CORPSE, neuvěřím mu. Tehdy bylo těch význačnějších takřka na dvě desítky. Svým způsobem mne začínající Kanibalo Více

Kapela POVODÍ OHŘE coby senzace posledních šesti let na poli tuzemské klubové scény má venku již svou třetí řadovou desku. Album „Místo odpočinku“ vyšlo na počátku září 2023 u Indies Scope, což je třetí vydavatelství v rámci tříalbového portfolia kapely. Bez větších zádrhelů však dílo navazuje na předešlé dvě práce a odhaluje vývoj k vytříbenějšímu písňovému vkladu, kterému je vlastní přímočarost a cit pro detail. S lehce obměněnou sestavou působí band dnes jaksi usedleji, ale také po skladatelské stránce dotaženěji. Songům je vlastní bezprostředn Více

Po čtyřech letech zde máme novou řadovku od čelních představitelů sludge-metalu a jeho progresivních příchutí. „Stone“ je již šestou řadovou deskou a teprve druhou nahranou v současné sestavě této jinak slušně zavedené kapely ze Savannah ve státě Georgia. Kytaristka Gina Gleason, v řadách BARONESS debutující teprve až u minulého alba „Gold And Grey“ z roku 2018, se stále více sžívá s DNA této kapely a na novince dokonce její doprovodné zpěvy udržují u písní vyšší míru pestrosti a emotivního pnutí, nemluvě o klasicky rockovější výstavbě a srozumitelně Více

Letos, stejně jako posledních cca patnáct let, jsem vynechal desítky akcí, které bych si v případě ovládání časoprostoru určitě dopřál. Hodně zabolela zejména další absence na dnes již kultovním festivalu Thrash Nightmare v Písku. Tentokrát mi ovšem někdo nabídl „malou velkou“ náplast. Tím někým mám na mysli domácí label Doomentia Records. Stačilo vyplnit objednávku. Tři vinyly v rámci jedné edice splnily očekávání do puntíku. Vlastně ho ještě překonaly. Kdo má povědomí o standardu a reputaci zmíněného undergroundového vydavatele, neměl by ani okamžik váha Více

Realitu současných dní u Natea Garretta a jeho SPIRIT ADRIFT provází několik zásadních skutečností, s čímž souvisí i sebevědomě prezentovaná pátá řadová deska „Ghost At The Gallows“, která je díky německé stáji Century Media venku pro evropský trh od poloviny srpna. Předně, z jednočlenného projektu už je definitivně regulérní čtyřčlenný band, kdy hlavního skladatele, šéfa a zpívajícího kytaristu Garretta doprovází hned trojice nováčků, hudebníků usazených v sestavě SPIRIT ADRIFT od minulého roku. Jde o druhého kytaristu Toma Drapera, basáka Sonnyh Více

Před čtvrtstoletím, konkrétně na začátku fungování PRIMAL FEAR, bych určitě nečekal, že to tahle dnes již velká stálice německé heavymetalové scény dotáhne ke čtrnácté řadové desce. Ujišťován řadou koncertních jezdičů po německém prostoru, že jde prakticky pouze o druhořadý heavy/power/speed metal s nulovou přidanou hodnotou, jsem této kapele vlastně nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si možná bývala zasloužila, a to i přesto, že jsem věděl, že jejich první tři alba z konce devadesátých let představovala velice slušný materiál ve styl Více

Pokud se kapela českých dvacátníků prezentuje vymazleným pop/rockem, inklinujícím skrze prvky funky, blues a country k dospěláckému muzikantskému projevu, příslušícímu svou formou spíše ke konci minulého století, působí to v současnosti dosti neobvykle. V jejich koncertních performacích však není ani stopa po nějaké póze, za vším je poctivý přístup a vyhranost. Kdybych karlovarské STEVEN´S naživo nezažil v posledním roce hned dvakrát, neuvěřil bych. Tvrdím tedy, díky za každý podobný band, kde je prvořadá hráčská a skladatelská dovednost, nikoliv Více

Sakra, ten Sven si ale umí dupnout, minimálně u mixu.:-) Copak o to, mně se zvuk virblu na nové desce U.D.O. líbí, někdo by však mohl mít po 54 minutách poslechu pěkně vyklepané ušní bubínky. No nic, spolupráce otce a syna Dirkschneiderových, zdá se, klape, tatík tudíž synkovi dopřává. Nový byznys model se zatím řešit nemusí. Udo totiž stále může! Když tak poslouchám třeba nářez „The Betrayer“ nebo až diamondovsky nariffovanou a temnou „The Flood“ říkám si, že něco takového není možné, že poslouchám studiová kouzla na úrovni, která mi zůstává utajena. Jenže Více