Kalifornští DEAFHEAVEN už něco málo přes dekádu náleží k americké odnoži post-black metalu (konkrétně blackgaze), co víc, oni patří k jeho nejuznávanějším představitelům. Žánr, který ve svém zvuku klade důraz na nepřikrášlenost, civilnost, abstraktní atmosféru a kombinaci metalových atributů s party kytarové alternativy, příznačné spíše pro styly jako shoegaze, post-rock nebo post-hardcore, už se na scéně zabydluje skoro dvě dekády. Za tu dobu zažíval opatrný rozběh, velký boom i současné ustálení dávající zelenou dalším nejrůznějším fúzím. S Více

Po prvním poslechu nové desky DONOR bych s využitím sportovního žargonu nejradši konstatoval, že domácí favorité nepřipustili žádné překvapení. To negativní, dodávám pro jistotu. Když jsem zhruba před třemi roky uzavíral recenzní kapitolu pojednávající o minulém albu „Devět křížů“, spekulace o budoucím vývoji šly stranou. Vše bylo křišťálově jasné. Pánové se nebojí kytarové tvrdosti, dokáží se kvalitativně posunout, kdeco zpracovat či zakomponovat, ale vždy budou stavět na kmenovém stylu, svých melodických nápadech a bohatém aranžmá. Nedokázal jsem si představ Více

EPICA je jednou z kapel, které mě naučily mít rád growl. Nesnášel jsem ho. Jakmile ten chropot začal, tak mohla být skladba jakkoliv dobrá, ale já to nedával. Proč to kazí tímhle chrochtáním? Dál než k thrashi jsem dříve nikdy nešel. Právě EPICA mi ale v tomhle ohledu otevřela oči i uši. Growlování kytaristy Marka Jansena se tu někdy tak krásně proplétá s rockově operatickým zpěvem Simone Simons, že mi nezbylo, než to postupně začít tolerovat a nakonec i mít rád. Dnes mám nejradši právě interprety, kteří využívají všech barev hlasu – Více

Když birminghamským před pěti lety vyšla comebacková deska „Scriptures“, skvěle se trefila do potřeb deathmetalových fans prahnoucích tehdy po stabilitě starých časů. Navrátivší se kapela s nezaměnitelným Davem Ingramem u mikrofonu tehdy servírovala poctivou mrtvolnou flákotu s celou řadou obvyklých ingrediencí, příznačných pro zvuk těchto klasiků devadesátých let. Kytarové duo Peter Rew a Darren Brooks, které je v řadách smečky z Midlands od samotných počátků, nikdy nemělo ambice přesahující deathmetalové mantinely, takže i „Scriptures“ byla Více

Přijít na vrcholu britpopu, kterému vládli macho chlapáci z OASIS, s image postavenou na nevyjasněné sexualitě, podivně se oblékat, otevírat genderová témata, hrabat se v intimních a velice osobních věcech, odkrývat svou zranitelnost a nejistotu, to chtělo „koule“. Alespoň že PLACEBO měli normální účesy a upravené obočí. V dnešní době bychom podobnou kapelu, myslím z pohledu image, možná i přehlédli, ale v polovině devadesátek působila docela extravagantně. Tak či onak, muzika která za nimi za těch 30 let zůstává, je rozhodně hodná pozornosti. Kariéra Více

Podobně poctivé rockové desky se dnes už příliš neslyší a není to jen druhem hudby, ale i celkovou stylizací. Tohle je pro mne zkrátka hit jara 2025! Ve všech směrech perfektní hardrocková práce totiž opanovává ráz druhého řadového alba „Black Light/White Noise“ od projektu dvou kytarových person světového Hard N´Heavy: Angličan Adrian Smith (především IRON MAIDEN) a jeho americký kolega Richie Kotzen (mimo své sólové dráhy ještě THE WINERY DOGS, ex-POISON a ex-MR.BIG) mají potenciál dlouhodobé a podnětné spolupráce na nejvyšší úrovni. Deska působ Více

Zajímalo by mě, jestli jsou autoři atmosférického blackmetalu tak smutní a zdeptaní i ve svých běžných životech. Black metal samozřejmě obecně není veselý žánr a jeho takzvaná druhá vlna ve Skandinávii na začátku devadesátých let přišla s do té doby nepoznanou vokální a zvukovou agresí, nečitelností a nepřístupností doplněnou o temné, bezútěšné a většinou i satanistické texty. Na rozdíl od tehdejších skandinávských satanistů nechce atmo-black zničit svět a (přiblble) nevzývá démony z pekel. Mírumilovně a smutně protestuje proti stávající Více

Mládí vpřed! V době vydání druhého alba „No Obligation“ v roce 2024 nejmladší členka dívčí kapely z Los Angeles ještě ani v Americe nemohla mít řidičák, a pivo si zatím nemůže legálně koupit ani nejstarší z nich. To jen aby bylo jasno, že při vydání debutu „Growing Up“ v roce 2022 se v podstatě jednalo o „dětskou“ kapelu. Dětinsky ale rozhodně nepůsobila jejich muzika. Svěží mix pop punku, punk rocku a power popu sliboval do budoucna zajímavý rozvojový potenciál, který na druhém albu děvčata naplno potvrdila. Netrpím předsudky Více

V recenzi na minulé album jsem uvedl vše, co jsem z obecnější perspektivy považoval za podstatné. Než začnete číst další řádky, doporučuji se k ní na chvilku vrátit. Opakovat se totiž nehodlám, alespoň ne moc. Za tím, co jsem tehdy na adresu britské instituce CRADLE OF FILTH vytkl před závorku, si každopádně stojím. Ani na novince se žádný z pojmových znaků jejich tvorby nemění, kulisy samozřejmě ano, což opět kvituji. Samotná hudební náplň pak znovu zahrnuje skvělou směs metalu, jako vždy podřízeného jednotící náladě či pojetí. Charakter oné všeob Více

Sovy nejsou tím, čím se zdají být… Heslo seriálu Twin Peaks platí i pro ptáka na obalu nejnovější desky finských HAVUKRUUNU. Název skupiny nemá nic společného ani se sovami ani s havrany a ve finštině to znamená cosi jako jehličnatá koruna. Každopádně se za nenápadným černobílým sovím obalem skrývá album velmi pestré a barevné. Tři měsíce roku 2025 za námi a z metalového hlediska už jsem byl trochu smutný. Vyšlo toho docela dost, ale nic, co by mě opravdu vzalo. Teprve vydáním „Tavastland“ jsem se uklidnil. Konečně něco, co podle mě stojí opra Více