Od jisté doby mnou při poslechu každého nového alba HELLOWEEN cloumají notně ambivalentní pocity. Na jedné straně uznale pokyvuji nad fortelem a pracovitostí současné sestavy, z níž nevypadne žádný nepodarek, na druhé straně se nemohu zbavit onoho v mozku hlodajícího červíka, který mi neustále našeptává, že tohle prostě nejsou TI MOJI HELLOWEEN. Ti HELLOWEEN, s kterými jsem vyrůstal, které jsem si svého času pasoval na svou vůbec nejoblíbenější kapelu. Nechápejte mě špatně, nejde o to, že HELLOWEEN nehrají jako v dobách obou Keeperů (promiňte, ale Více

Důkazem, že právě němečtí HELLOWEEN byli na konci století v pořádném laufu, je i tahle na jejich poměry netypicky ponurá a hutná věc, která vlastně platí za takového černého koně celé jejich diskografie. Umělecké vyvrcholení období s Uli Küschem u bicích a Rolandem Grapowem u kytary. Pětice posílena úspěchem předchozí řadovky „Better Than Raw“ se záhy po dokončení světového turné rozhoduje (popíjejíc barevné drinky na ostrově Tenerife - kde se mezi tím Andi Deris zabydlel), že následné album pojme určitě trochu jinak. Angažuje tedy na prod Více

Všeobecně nejčastější názor současných fanoušků HELLOWEEN tvrdí, že „Better Than Raw“ je jejich nejsilnější deskou, minimálně tedy od doby kdy za mikrofonem působí skladatelsky nadaný elegán Andi Deris. Ten vlastně celou kapelu nakopl k novým kapitolám a dodal jejich novému metalovému počínání na skladatelské kvalitě a životaschopnosti. Nebyl to však jen on, kdo se staral o vzkříšení vadnoucího jména speedmetalové úderky. V roce 1998 bylo v sestavě Dýní již několik let mnoho skladatelsky aktivních osobností. Ostatně je poznat, že se tenkrát h Více

Šance na jakýkoliv progres definitivně padly s vydáním alba „Time Of The Oath“ na jaře roku 1996. Kapela prostřednictvím této desky deklamovala hlavně svoje odhodlání k plnokrevnému návratu do speedmetalových kolejí a pochopitelně se svým rozhodnutím slavila úspěch. Početná skupina fanoušků rychlých laufů jásala, příznivci rockové hudby bez hranic a všech zajímavostí z ní vyplývajících byli doslova zaskočeni laciností a přehnaným lpěním na osvědčených vzorcích minulosti, byli však v menšině. O zbytečnosti a nepřekvapivosti tohoto díla Více

Události, které předcházely velkým změnám v řadách HELLOWEEN, jsou všem velmi dobře známé, takže jen v krátkosti. Totálním komerčním fiaskem stylově neujednoceného a na poměry minulosti kapely i odvážného alba „Chameleon“ ani ne tak zaskočená, jako po stránce mezilidských vztahů rozložená kapela potřebovala radikální změnu. Michael Weikath neváhal označit zpěváka Michaela Kiskeho, který postupem doby získával uvnitř kapely stále větší prostor ke skladatelské seberealizaci, kterou navíc pojal jako možnost vyplout ze striktně metalového hájemství, za Více

Předchozí bubliny byly jen růžové, ale „Chameleon“, to už byla řádná měňavka a zároveň řádný políček všem, kterým se „Pink Bubbles Go Ape“ žvýkalo hodně ztuha. S tímhle soustem si poradili jen ti nejotevřenější z fanoušků hamburské speedové úderky a dobře si pamatuju, jak nám s kamarádem notně padala čelist, když jsme „Chameleon“ prvně vložili do kazeťáku. Nebylo to ovšem rozhořčením, ale spíš úžasem, jak odvážný krok si kapela dovolila. Zde už opravdu nemá smysl rozebírat obal či název, řečeno je vše jasně a natvrdo. Tohle je zcela no Více

Krátce a stručně – všechno je jinak. Po druhém Keeperovi odešel Kai Hansen, na jehož místo přišel Roland Grapow. Vytratil se producent Tommy Hansen, kterého nepříliš šťastným způsobem nahradil Chris Tsangarides. Obal nezdobí fantasy malůvka, nýbrž notně surrealistický fotografický výjev Storma Thorgersona, jinak dvorního autora obalů PINK FLOYD. A v neposlední řadě je tu řádně trhlý název: Růžové bubliny jdou i opici. A samozřejmě do značné míry se proměnil i samotný HELLOWEEN. V době vydání „Pink Bubbles Go Ape“ panoval názor, že odchodem Více

Když se po tak dlouhé době rozhodne pro comeback taková kapela jako FAITH NO MORE, pak už věřím v návrat prakticky všeho. Nesourodí, rozhádaní, každý s plány a vírou v úplně něco jiné, v této situaci dávali všem svým věrným v roce 1998 vale, s tím, že návrat již nikdy více. Uběhlo dalších sedmnáct let a tento kvintet má za sebou celou řadu návratových koncertů po celém světě a nyní konečně dochází i na album, o kterém samotní muzikanti tvrdí, že by nikdy nevzniklo, kdyby v průběhu jeho tvorby poznali, že už na to prostě spolu nemají. Než aby přišli s něj Více

Čím věhlasnějším jménem jsou v ranku powermetalové hudby právě Američané KAMELOT, tím více jejich hudební počínání pod taktovkou kytaristy a skladatele Thomase Youngblooda připomíná překvapeními nenarušovanou hru na údržbu. Nejenže poslední alba naprosto do puntíku suplují mnohokráte ohrané vzorce z jejich starších a výživnějších děl, ale doslova v nich absentuje jakýkoliv prvek vývoje či překvapivosti. Ano, stejně jako tomu bylo u vcelku zdařilé předchozí řadovky „Silverthorn“, která vlastně byla vokálním debutem novice u mikrofonu, Švéda Tommyho Karevika, Více

Asi to nebyly jenom důvody změny stylového směřování nové tvorby, díky čemu se dvojice kudrnáčů z THE MARS VOLTA Cedric Zavala a Omar Rodriguez Lopez rozhodla pro další start pod zcela novým jménem. Dost možná to bylo hlavně díky změně spoluhráčů, kteří s nimi přes deset let tvořili pod zaběhlou značkou alba. Když se navíc díla zapsala mezi nejzajímavější události na alternativní rockové scéně minulé dekády, nebylo třeba ve chvíli krize získávat příliš podnětů k ukončení činnosti. Zejména absence dnes již zesnulého klávesáka Isaiha Owen Více