Radostné období Vánoc a nadějí Nového roku je definitivně pryč a konečně přišel čas ukojit také temné stránky vlastní duše. Kam teď sáhnout, když jsou všechny spolehlivé katalyzátory negativity přeplněny po okraj, neschopny absorbovat další dávku nahromaděné agrese a vzteku? Kde jen najít úlevu? Ruce horečně přehrabují stohy CD a vinylů hledajíc aspoň malou útěchu v černočerné hudbě. Nic nenachází. Nebo, že by snad.. kalný zrak padá na démonický obal, který se doposud schovával ve stínu svíce. Gotický font prozrazuje názvy SERPENTS OATH a „Nihil“. Třas zvrácen Více

Při procházení výročních žebříčků jsem si znovu všiml jednoho fantasy názvu a coveru, které jsem hned zkraje loňského roku radši vytěsnil. Nasládlá power obálka v kombinaci s frontwoman na fotce mě v tehdejším rozpoložení odrazovala. Intenzivnější poslech obdobného alba by v danou chvíli připadal v úvahu snad jen v rámci plnění recenzních úkolů typu posledních NIGHTWISH. Poslech melodického (power) metalu víceméně z nutnosti? No, to jsem to dopracoval, nebo se snad jedná o projev aktuální chudokrevnosti příslušného žánru? Druhou možnost bych nepodceňoval. Ni Více

Jak už jsem v recenzi na „Telemark“ zmínil, následné a v září 2020 vydané EP „Pharos“ reprezentuje jakýsi protipól v rámci Ihsahnovi tvorby, neboť na něm neuslyšíte nic, co by souviselo s hudebníkovou metalovou minulostí. Jde však od začátku do konce o doklad velké skladatelské vyspělosti, protože všechny skladby fungují sami o sobě, bez potřeby žánrového zařazení a bez příslušnosti k nějakému většímu hudebnímu celku. O co tedy jde? Jedná se o důstojně pojatý soft-rock či pop/rock s přesahy do oblasti progresivně laděné hudby, jejíž devízou Více

V loňském roce namísto dlouhohrající řadové desky vypustil norský mág dvě EP. Nejprve se v únoru jednalo o sevřenější, Ihsahnovými kořeny ovlivněné a temné „Telemark“, jehož název se vztahoval k norské přírodní oblasti, ze které hudebník pochází, no a posléze v září 2020 došlo na vznosné, důstojně pop/rockové a melancholické „Pharos“. Obě díla svou stylovou náplní sice charakterizují zcela opačné póly Ihsahnovy tvorby, ale obě rozhodně stojí za poslech. V rámci pětiskladbové náplně EPček je dalším spojujícím článkem zařazení tří vlas Více

„Jestli má Nightside Eclipse 100 %, musí Anthems dostat minimálně 666 %!“ Nedalo mi, abych do štítu dnešního článku nevsadil tenhle postřeh z diskuse - on je totiž naprosto výstižný! Ihsahn a Samoth dokázali druhou deskou EMPEROR na svůj kultovní a megavlivný debut nejen navázat, nýbrž ho dokonce výrazně překonat! Stvořili tak jedno z nejlepších blackmetalových alb všech dob a epos, kde se v dokonalém poměru snoubí to nejlepší, co lze v daném žánru vůbec vymyslet. Dodnes nechápu, že takové veledílo napsali sotva dvacetiletí mladíčci – s odstupem času Více

Devadesátá léta, obzvláště pak jejich první polovinu, hodnotím z hlediska stylotvorného vývoje jako velice důležitou součást našich hudebních dějin. Dle mého to byla poslední perioda, ve které vznikaly napříč různým stylovým odvětvím ještě opravdu kvalitní kapely a alba. Po přelomu milénia se všechno jaksi rozmělnilo a rychlý nástup internetu a stahovacích, posléze streamovacích služeb, už kouzlo doby, kdy kapely vydávaly svá alba prostřednictvím zavedených firem, podnikaly gigantická turné a fotky protagonistů se na člověka šklebily z desítek hudebních pl Více

Když jsem se rozhodnul pro recenzi, nebo lépe pro připomenutí desky „Power Of Inner Strength“ od GRIP INC., zařekl jsem se, že ani jednou v článku nepoužiju název původní kapely Davea Lombarda. Přijde mi totiž hodně nefér, že je legendární bicmen spojován převážně se svým minulým působištěm. Svoje kvality přece jasně dokázal v mnoha jiných kapelách a projektech, mezi které patří i GRIP INC. Ti se dali dohromady během roku 1993 právě z popudu Lombarda, jehož jméno bylo velkým tahákem pro nábor elitních pěšáků do nové hudební jednotky. Po několika personálních Více

Technický death metal ve stylu CYNIC a dalších neměl v Česku nikdy velkou odezvu. Fanoušky lze aktuálně počítat spíše na desítky a prognóza není dobrá. Ne že by to bylo jinde o moc lepší. Neodbytné otázky tudíž dorážejí. Kdo by takovou hudbu dnes ještě poslouchal? Žádný příběh, žádný trendový přesah, žádná naléhavá výpověď, žádná agrese ani bolestínství. V prvém plánu jde o procítěné muzicírování, proč tedy nehrají rovnou jazz? Protože je moc těžký nebo snad o ničem? Protože jazz prostě není metal? Nastává tedy definitivně temno? A bylo vůbec někdy světlo? Více

Kanadská skupina SAGA je jedním z důkazů, že v devadesátých letech neexistoval pouze grunge a ostatní art-rockoví dinosauři nutně nevymřeli na úbytě. Ba naopak. V době, kdy se tento styl drápal na stupně vítězů, začalo se ozývat i nemalé procento těch, kteří zůstali zakořeněni v sedmdesátých letech. Vždyť přišli YES s albem „Talk“, PINK FLOYD s „Division Bell“, JETHRO TULL vydávali ohromné desky, RUSH přitvrdili a vrátili se SAGA.U nich se nejčastěji citují první a poslední desky. Starší generace poslouchá „Images at Twilight“ a „Words Appart“, mladší „House Více

Po nejobtížněji proniknutelném albu v rámci diskografie („Punishment For Decadence“) přišli Švýcaři s nahrávkou, která spojila to nejzajímavější z vlastností dosavadní tvorby a působila ve výsledku rovněž vyspělejším  a vysekanějším dojmem. Z debutu si třetí album vzalo pozitivní náboj, dravost a spousty melodických kytarových kejklí, z dvojky určitou bezútěšnost, nihilismus a temnotu. Své výsady dokázala deska z roku 1989 skloubit ve funkční celek technicky vyspělého thrash metalu, který získával pod prsty zručných hudebníků chara Více