V roce 2000 jsme si s kamarádem na kolejích vybudovali menší závislost na PLACEBO. První dvě alba jsme točili do zblbnutí. Když se anoncovalo, že na podzim vyjde třetí album, tak jsme tajně doufali, že by jedna z koncertních zastávek turné mohla být někde poblíž. Po oznámení pražského koncertu v dubnu 2001 zněl úkol jasně – sehnat lístky, domluvit bydlení u jeho ségry a naposlouchat novinku. Všechno klaplo, koncert byl fantastický, a povedl se i třetí album. I když ne na 100%.Dvě odlišné polohy na prvním a následně druhém albu naznačovali potenciál ukr Více

Tuhle kapelu jsem svého času opravdu nesnášel, dnes ji však velmi uznávám a přitom nezačala nahrávat jinou hudbu, ani nešla bůhvíjak kvalitativně vzhůru a už vůbec nesklízí větší úspěch než kdysi. Když v roce 2003 vtrhli THE DARKNESS na scénu s debutovým albem „Permission To Land“ a jejich frontman Justin Hawkins opanoval prostor svými mercuryovskými falzety, špulil rty a různě se natřásal v přiléhavém kostýmu, bral jsem to celé jako komickou parodii na bubblegumové glam-rockové dění dávno zašlé minulosti. Britské kometě to však tenk Více

Benátky jsou snad poslední místo na světě, kde bych hledal kvalitní shoegaze kapelu. Tím myslím Benátky v Itálii, v Benátkách nad Jizerou by to asi bylo pravděpodobnější. Ale stalo se. Vlastně jsem ani nehledal, spíš mě našla ona prostřednictvím algoritmu na YT.Moderní shoegaze mě vážně baví. V posledních letech do sebe integroval vlivy z jiných hudebních stylů a žánrů a dnes díky tomu nabízí pestrou zvukovou škálu, která je postavena kolem základních principů původního shoegaze – atmosférické struktuře, zasněné a hloubavé náladě a alternativně laděné melo Více

Čtenářům těchto stránek je asi dlouhodobě jasné, že patřím k těm fanouškům thrash metalu, kteří nedaj dopustit především na kapely původního dění z osmdesátých let, případně z přelomu osmdesátých a devadesátých let, protože staré a prověřené značky představují pro mne nejen esenci hudebního dění, které mne kdysi dávno coby posluchače formovalo, ale, a to zejména, v sobě a ve svém projevu mají zkrátka více originality či nápadů než kapely mladší generace. Nechci tím však říct, že kapely vznikající po roce 2000 nemají co nabídnout, to ani náhod Více

Italská kapela MESSA si čím dál více dělá nárok na stabilní místo v srdcích celé řady evropských příznivců náladotvornější rockové, potažmo metalové hudby. O tom, že zde máme co do činění s kapelou trvanlivějšího ražení, napověděla něco již minulá, v pořadí třetí řadová deska „Close“, skrze kterou kvartet obstojně bodoval coby nová výrazná akvizice osudovostí a mystikou opředené hudby. Soudě dle aktuálního stavu věcí, americké vydavatelství Metal Blade Records rozhodně neprohloupilo, když dalo této kapele šanci a zahrnulo ji do své stáje. Po Více

Nevěřte hudebním pisálkům! (Samozřejmě kromě Crazy Diamond). O CASSELS píšou, že je to punk, tak jsem to zkusil a punk to rozhodně není. Nejblíž k punku má jejich DIY přístup k fungování kapely, ale když je většina skladeb delších než šest minut, tak to prostě punk být nemůže. Byla to ale zajímavá zkušenost. První poslech, říkám si, to je hodně podivná věc. Druhý poslech, říkám si, to jsou supr bicí, a vlastně celé to je tak nějak zajímavé. Třetí poslech, říkám si, no to je teda něco. Rovnou přiznávám, že ani pro mě to není typ hudby, kterou bych posloucha Více

Léto roku 1998 jsem strávil na ovocné farmě nedaleko Oxfordu. V malém domečku, kde jsme bydleli, bylo staré rádio, kde jsem naladili podivnou stanici, která měla zvláštní playlist. V podstatě se tam opakovalo nějakých 20 aktuálních písniček dokola celý den. Třeba „I Think I´m Paranoid“ od GARBAGE, nebo „Lucky Man“ od THE VERVE, ale zejména nový singl od PLACEBO – „Pure Morning“. Nemohl jsem se jí nabažit, slyšet jí pětkrát denně mi přišlo jako týrání. Já jí přece potřebuji slyšet alespoň desetkrát! Ten zvuk, ten text, ta atmosféra. Když jsem pak konečn Více

Kalifornští DEAFHEAVEN už něco málo přes dekádu náleží k americké odnoži post-black metalu (konkrétně blackgaze), co víc, oni patří k jeho nejuznávanějším představitelům. Žánr, který ve svém zvuku klade důraz na nepřikrášlenost, civilnost, abstraktní atmosféru a kombinaci metalových atributů s party kytarové alternativy, příznačné spíše pro styly jako shoegaze, post-rock nebo post-hardcore, už se na scéně zabydluje skoro dvě dekády. Za tu dobu zažíval opatrný rozběh, velký boom i současné ustálení dávající zelenou dalším nejrůznějším fúzím. S Více

Po prvním poslechu nové desky DONOR bych s využitím sportovního žargonu nejradši konstatoval, že domácí favorité nepřipustili žádné překvapení. To negativní, dodávám pro jistotu. Když jsem zhruba před třemi roky uzavíral recenzní kapitolu pojednávající o minulém albu „Devět křížů“, spekulace o budoucím vývoji šly stranou. Vše bylo křišťálově jasné. Pánové se nebojí kytarové tvrdosti, dokáží se kvalitativně posunout, kdeco zpracovat či zakomponovat, ale vždy budou stavět na kmenovém stylu, svých melodických nápadech a bohatém aranžmá. Nedokázal jsem si představ Více

EPICA je jednou z kapel, které mě naučily mít rád growl. Nesnášel jsem ho. Jakmile ten chropot začal, tak mohla být skladba jakkoliv dobrá, ale já to nedával. Proč to kazí tímhle chrochtáním? Dál než k thrashi jsem dříve nikdy nešel. Právě EPICA mi ale v tomhle ohledu otevřela oči i uši. Growlování kytaristy Marka Jansena se tu někdy tak krásně proplétá s rockově operatickým zpěvem Simone Simons, že mi nezbylo, než to postupně začít tolerovat a nakonec i mít rád. Dnes mám nejradši právě interprety, kteří využívají všech barev hlasu – Více